osoba j. matouscheka

Josef Matouschek se narodil pod jménem Josef Matoušek rok po skončení Prusko-rakouské války 4. října 1867 ve Svárově (u Tanvaldu) v domě s popisným číslem 122. Pocházel z ryze českých poměrů – rodu Matouškových, jehož kořeny sahají v této oblasti do 17. st.. Byl jedním ze tří dětí[1] Josefa Matouška a Ludviky rozené Pěničkové. Přestože byla rodina ryze českého původu, vyrůstali sourozenci Matouškovi ve smíšeném prostředí. Jejich otec pracoval jako účetní u textilního továrníka Liebiga. Ten vyžadoval od svých úředníků germanizaci a požadoval umísťování dětí do škol s německým vyučovacím jazykem. Odtud pramení německé vedení Josefa, včetně změny jeho jména na Josef Matouschek. Ve svých dvanácti letech ztratil otce, ovšem baron Heinrich von Liebieg mu zaplatil další studium a pomohl mu vystudovat libereckou obchodní akademii. J. Matouschek poté pracoval v tomto městě jako jeho osobní sekretář. Později také pracovně pobýval několik let ve Vídni.  

J. Matouschek zemřel brzy po skončení II. sv. války – 12. července 1945 na srdeční mrtvici při vycházce v 11 hod. dopoledne v Pánské ulici (dnes ulice 8. března) u domu č. 13, takže již nebyl zařazen do odsunu Němců z Československa. Vdova po J. Matouschkovi Marie zanechala u rodiny pana Ginzela bednu s pozůstalostmi po Josefovi, ta však i s obsahem shořela spolu s tzv. Hnojovým domem v roce 1995. Ojediněle se však vyskytnou některé relikvie, které nebyly v době požáru již v bedně uloženy[2] (JJHS 2004, str. 38).

Hrob J. Matouscheka byl objeven až v roce 2002 jabloneckým badatelem Ottem Pospíšilem na hřbitově v Oldřichově v Hájích. Jizersko-ještědský horský spolek uvedl tento zanedbaný hrob za výrazné pomoci obce do důstojného stavu (JJHS 2004,   str. 39-40).

Josef Matouschek - 70. narozeniny (Zdroj: Jahrbuch DGVJI 1938)

J. matouschek turista a člen německého horského spolku

Již od svých mladých let byl J. Matouschek velkým přítelem přírody, jejíž krásy nadšeně navštěvoval a objevoval. V roce 1886 vstoupil (po dvou letech od jeho založení) do Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory[3] (dále DGVJI, Německý horský spolek nebo spolek), více o tomto spolku je uvedeno v kapitole o tomto spolku (Německý horský spolek). V roce 1890 byl Matouschek povolán do jeho hlavního výboru (čítajícího tehdy 8 členů). Působil také ve výboru spolku pro budování a označování cest. V tomto spolku působil (s výjimkou několika let, které pracovně trávil ve Vídni) až do své smrti a to v plném zanícení pro dobrou a ušlechtilou věc. Německý horský spolek byl pro J. Matouscheka vedle jeho zaměstnání hlavní životní náplní. V roce 1888 vstoupil do sekce Německého a rakouského alpského spolku[4] ve Varnsdorfu. O pět let déle se podílel na založení libereckého odnože tohoto spolku. Spolu s prof. Franzem Hübnerem (spoluzakladatelem Německého horského spolku) vypracoval první systematické značení turistických cest v Ještědských a Jizerských horách (podle iniciativy v té době již zemřelého Adolfa Hoffmanna). Poprvé tak vyrazili značit 19. dubna 1885 a poté neděli co neděli chodili společně s dalšími profesory z jeho studií s žebříčkem, hrnkem barvy a štětcem. To vše se souhlasem hraběte Clam-Gallase, který byl majitelem většiny lesních porostů v horách. J. Matouschek se stal znalcem domovského horského prostředí a byl mu známý každý skrytý kout této oblasti jako nikomu jinému. Později byl také se značením cest nápomocen místnímu spolku v tzv. Dubském Švýcarsku – Polomených horách. Z vděku k jeho osobě a práci byla po něm v té době pojmenována jedna z nejkrásnějších cest Dubského Švýcarska názvem „Matoweg“[5]. Také byl účasten v hlavním výboru pro výstavbu horského hotelu na vrcholu Ještědu (dokončeného v r. 1907) a i meteorologická budka na severní straně liberecké radnice (stojící tam dodnes) byla zřízena díky jeho činorodosti. Samotný Německý horský spolek ocenil činnost J. Matouscheka tak, že ho valná hromada u příležitosti 50 let trvání Německého horského spolku jednomyslně vyznamenala v roce 1934 čestným členem spolku a ocenila zlatou protěží alpskou.

Ale nejen místní oblast či blízké Krkonoše a Středohoří byly Matouschekovi známé, jeho touha po činorodosti a novém poznávání ho vedly z vlasti dále, především do ostatních hor. V mládí tak navštívil všechny vysoké vrcholy Tyrolska a švýcarských Alp, zde zdolal i nejvyšší horu Evropy – Mont Blanc a mnoho jiných skalních či ledovcových velikánů. Také francouzské a italské Alpy mu byly důvěrně známé a jeho cesta vedla i do Kavkazu. V roce 1928 podnikl velkou cestu kolem světa. Zkušenosti nabyté z těchto cest dával poté ve prospěch spolku, jako službu své domovině a vlasti.

J. Matouschek také publikoval – hlavně v ročenkách Německého horského spolku, ale také v Libereckých novinách[6], regionální literatuře a v tehdejších odborných časopisech. Svým mimořádně „zručným perem“ velebí krásy místní oblasti a díky svým článkům nadchnul tisíce lidí pro místní horský svět a podnítil k jeho návštěvě (Jahrbuch DGVJI 1938, str. 4). V ročenkách například barvitým popisem líčí uskutečněné výlety do hor, při čtení těchto řádků se před očima čtenáři v jeho fantazii odehrává celý výlet včetně všech jeho horších či vtipnějších okamžiků, na které se při takových putování přírodou narazí a J. Matouschek je dopodrobna líčí. Často také do svých článků zanáší úryvky prací dřívějších autorů (povětšinou z celého 19. st, ale i z  dob dřívějších), čímž přidává článkům na hodnotě a zajímavosti.

matouschekův kartografický význam a přínos