Konstrukční základy

Problematikou konstrukčních základů map se zabývá v případě tematických map Voženílek (1999), u obecných map a detailněji pak Hojovec aj. (1987) nebo Čapek aj. (1992). 

Konstrukční základy map zaručují matematickou, resp. geometrickou správnost map – náleží k nim referenční plochy, kartografické zobrazení a souřadnicové systémy (Voženílek 1999, str. 23). Vyhledávání vhodných kartografických zobrazení, tj. způsobu, které pomocí matematicky definovaných vztahů jednoznačně přiřazují každému bodu na zemském povrchu odpovídající bod v rovině mapy. V praxi se takto přiřazují většinou jen průsečíky poledníků a rovnoběžek, na jejichž základě se konstruuje zeměpisná síť. Proto se pod pojmem kartografické zobrazení rozumí také obraz zeměpisné sítě, který tvoří matematický podklad mapy (Čapek aj. 1992, str. 32). Problémem zjišťování kartografického zobrazení starých map se také zabývá multimediální učebnice Dějiny kartografie (Drápela aj. 2012).

Mapy vychází z podkladových map III. vojenského mapování, pro které byl použit Besselův elipsoid, jadranský výškový systém a rovinné souřadnicové systémy Gusterberg a sv. Štěpán. Mapy v měřítku 1: 25 000 (topografické sekce) byly vyhotoveny v plochojevném Bonneově zobrazení (Drápela aj. 2012).

Zeměpisná síť je tvořena přímkovými rovnoběžkami. U celých stupňů nalezneme údaj „östlich von Ferro“ („východně od Ferra“). To znamená, že za počáteční poledník byl brán ten procházející ostrovem Ferro na Kanárských ostrovech, který leží 17°39´46´´ západně od Greenwiche. Tento poledník byl používán jako nultý pro rakousko-uherské mapy. (Čapek aj. 1992, str. 32).  Zeměpisná síť je naznačena pouze po okrajích mapového pole a jednotlivé rovnoběžky mapou neprochází. U Speciální mapy Kummerského pohoří se nenachází ani číselné údaje u zeměpisné sítě a síť je zde po okrajích tedy naznačena pouze schematicky.